Tatínek - Jednodílný příběh (Louis)

Tenhle příběh jsem nedávno dokončila a dala ho na blog onedirection-ff.blog.cz , takže to jen proto, abyste mě nepodezírali z kopírování :) Bylo na něj pro mě nečekaně hodně pěkných reakcí, a tak jí dám i sem :) Ann-x

 „Ani nevím, co mám čekat. Co když se na mě vykašle? Jako tehdy…  Co mě to vůbec napadlo chodit do toho debilního parku?!“ Hlavou mi létalo mnoho scénářů, jak naše setkání dopadne. Od kamarádek Directionerek jsem si zjistila, kudy ze studia většinou chodí. Prý chce být často v klidu a tak chodí domu parkem. Tím parkem, kde já právě sedím a čekám na něj.  Je tu se mnou i Zachary, přemluvil mě. Zabraná do svých myšlenek jsem na něj úplně zapomněla

„Koukej, co jsem našel!“ zakřičel přes půl parku a utíkal směrem ke mně.

Louise pohled:

„Ne kluci, dík. Půjdu domů zase parkem. Potřebuju si provětrat hlavu“řekl jsem po stopadesáté klukům, mávnul jsem na odjíždějící auto a vydal se po známé trase k parku. Cestu znám nazpaměť, trefil bych i se zavázanýma očima. Bylo dopoledne a všední den, to by tu nemělo být moc lidí. Kráčel jsem po cestě vysypané pískem a kopal před sebou malý kamínek.

„ Koukej, co jsem našel!“ozval se najednou dětský pisklavý hlásek. Ani jsem se nenadál a válel jsem se na zemi a o kus dál ten prcek.

„Ale ne! Můj šneček!“fňukal ten chlapeček a ukazoval na mé tričko. Byl tam jen ulepený kus něčeho neidentifikovatelného a střípky ulity.

„Promiň, je mi to líto. Není ti nic“ Chlapeček pořád ještě se smutným výrazem popotáhl nosem a podíval se na svá odřená kolena.

„Zachary! Víš, že se nemáš bavit s cizími lidmi!“ Zavolal na něj jemný holčičí hlas. Zachary, jak jsem zjistil, že se chlapec jmenuje, se rozeběhl za dívkou, která na něj zavolala. Zvedl jsem se ze země, na které jsem stále klečel a oprášil si kalhoty. No pecka, díra jako vrata!

„Zachu, ty víš, že se nemáš motat pod nohy. Musíš dávat větší pozor, ty potrhlo!“ švitořila dívka a utírala mu slzičky, které se mu valily po zaprášené tváři.

„A vám…“promluvila směrem ke mně „… se omlouvám. Můžu vám zaplatit čistírnu - “ Jen co jsem se jí podíval do očí, zastavil se jí dech. Hlavně ať ne další fanynka! Ihned však pohled sklopila zpět ke chlapečkovi.

„Ne, nic se neděje. Děti jsou prostě k neuhlídání“zasmál jsem se a posadil se vedle ní na lavičku. Otírala mu kapesníkem odřené koleno a jemný vítr ke mně donesl vůni jejího parfému. Byl mi tak povědomý. Postel. Silné vzdechy. Dvě spojená těla. Ta vůně. V mysli se mi vynořil krátký obraz. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nechápal jsem to, a ani jsem po tom netoužil.

„Tak, hotovo, utíkej si zase hrát. A tentokrát si dávej větší pozor“usmála se a drobnou ručkou mu prohrábla hnědé vlasy. Utekl si hrát. Potom upřela svůj pohled na mě. Další vidina. Ty oči upřené do mých, při vášnivých polibcích uprostřed noci. Nechápu to!

„Jsem Louis“ usmál jsem se a podal jí ruku. Nejdříve nevěděla, jestli mi má podat ruku.

„Neboj, já nekoušu“řekl jsem.

„Jsem Mary“podala mi po chvíli ruku.

Pohled Mary:

Bože můj, stůj při mně! Ty jeho pohledy. No, nevypadá, že by si na mě vzpomínal. Kdo by taky ano, když jsou to… čtyři roky. Podala jsem mu ruku na zpět a zas sklopila pohled k zemi.

„Hele nechci, aby to znělo jako nějaká otřepaná balící technika, ale neznáme se odněkud?“ Bingo, chlapče! Získáváš zlatého Bludišťáka…

„Ehm, jo známe“ usmála jsem se nesměle.

„Mary? Mary Hustonová? Jsi to ty, že?“ zasmál se.

„Jo, ráda tě zas vidím Louisi“objal mě.

„Ty bláho, to je neskutečný. Jak dlouho to je? Čtyři, pět let?“

 „Čtyři“přitakala jsem. Čtyři proklatý, proplakaný roky, dodala jsem v mysli.

„A co tu děláš? Hlídáš děti?“ zeptal se.

„No dá se to tak říct“

„Počkej, neříkej mi, že vaši šly do dalšího dítěte!“ Cože? Jak by asi mohly, když jsou mrtvý!

„Ehm... Ne není jejich“ Pověděla jsem s pohledem stále upřeným k nohám.

„Aha… No a jak žiješ? Něco nového za poslední čtyři roky?“zeptal se vesele. 

‚No, až na to, že potom, co ses mi po X-faktoru přestal věnovat, jsem se psychicky zhroutila a porodila jsem našeho syna, tak asi nic!‘ – To bych mu nejraději vykřičela do obličeje.

„Ale nic“ řekla jsem ve skutečnosti. „U tebe?“

„Ale, jen samé věci kolem kapely, nic víc“ Ticho. Trapné ticho a nikdo nevěděl, jak ho prolomit.

Pohled Louise:

Sakra, Lou řekni něco.

„No, promiň, že jsem se ti přestal věnovat. Já vím, bylo to dost hnusné, ale i tak by náš vztah neměl cenu. Nic nás k sobě už netáhlo“ řekl jsem na rovinu. Prostě… to muselo ven!

„Lou, tak to si vedle. Něco nás spolu drželo“ poznamenala do ticha a já na ní hodil nechápavý pohled. „Jak to –“nestihl jsem doříct ani větu a už se k nám přihnal uragán.

„Pojď si prosím hrát!“Tahal Mary za rukáv Zach.

 „Ne zlatíčko, za chvíli, teď tu něco řešíme!“ On uraženě ohrnu spodní pysk a podíval se na mě štěněčíma očima. V tu chvíli jsem ho poznával! Stejné oči, stejná brada i nos, jen pusu měl jako Mary. Zatmělo se mi před očima a já si vzpomněl a poslední noc před odjezdem odjezdem na X-faktor turné. „Bude se mi stýskat“ „Mně víc, tomu věř“ políbili jsme se. „Tak si pojď alespoň poslední noc užít“ Neodolal jsem jejímu svůdnému pohledu. Ten úžasný pocit mít osobu, kterou milujete, u sebe. Být spolu jedno tělo. Jedno tělo… bez ochrany. Zalapal jsem po dechu a podíval se na Mary. Ta však odvrátila pohled na Zacha.

„Zachu… Pozdrav tatínka“

O 14 let později…

„No tak si stoupněte na schody. Alexis, projev trochu lásky a nakloň se k němu. To je ono. A ještě jednu fotku a ještě jednu…“ Zach protočil očima.

„Mami nepřeháněj to laskavě“ Musel jsem se zasmát.

„Jo zlato, nepřeháněj. Vždyť je to jen maturiťák. Událost, co se koná jednou za život. Nic důležitého“poznamenal jsem sarkasticky.

„Tak mi jdeme, neručím za sebe a ani za to, kdy se vrátím“ zakřičel Zach od branky, co vede ven na ulici. Mary stála u vchodových dveří a opírala se o futra. Přišel jsem k ní ze zadu a objal jí kolem boků. „Zachary, nebuď drzý! Dovez dámu včas“

„Nashledanou pane a paní Tomlinsonovi“ zasmála se a zamávala Alexis. Zach jí otevřel i zavřel dveře od auta, sám pak nastoupil na místo řidiče a auto se začalo s jemným bručením rozjíždět. Za pár vteřin zmizelo za rohem ulice.

„Ach jo. Moc to utíká, nezdá se ti?“ zaklonila Mary hlavu a podívala se mi do očí.

„Ať čas utíká, jak chce, s tebou jsou to ty nejlépe strávené chvíle“políbil jsem jí. Usmála se a otočila čelem ke mně.  Nohou zavřela dveře a opřela mě zády ke stěně.

„No co, kdy se nám zase podaří být doma samy“ uchechtla se. Začali jsme se líbat, ale v tom nás přerušil dětský pláč.

„No jo, my nikdy nebudeme samy“řekl jsem smutně a Mary už utíkala nahoru do dětského pokoje. Včas jsem jí chytil za zápěstí a přimáčkl na mě.

„Nech jí, třeba se vypláče a přestane…“ Jen zakroutila hlavou.

„Lou, co ty si to za rodiče“ a brala schody po dvou. „Neboj Suzie. Maminka už běží“ Křičela na celý dům. O pár minut později už seděla společně se mnou a tím prckem v obýváku na pohovce.

„Mám ten nejlepší život na světě. Rodinu, peníze, kamarády, co mě nikdy nezklamou –“nedokončil jsem větu a pět magorů i s jejich polovičkami vběhlo se řvaním do domu.

„-teda jen někdy“poznamenala Mary. Na nečekaný hluk ihned protestovala Suzie svým křikem, jinak to ještě ani neumí. Ale to se dožene, vždyť je po tátovi…