Silent Love - 2.díl

Včera jsem dodělal poslední přípravy v mém nově zakoupeném londýnském bytě.  Dneska se tam jdu oficiálně nastěhovat a večer to s klukama oslavíme. Přesto, že bude druhý den pondělí, jsem se rozhodl, že se opět opiju. Otevřel jsem vchod do velikého činžáku, naproti dveřím do mého bytu spatřil dívku. Krásná, s hnědými vlnitými vlasy a pronikavě hnědýma očima. Její skoro dětskou tvář doplňoval malý nos a plné rty. „Ahoj“ pozdravil jsem slušně.  „Hi“ naznačila a mile se usmála. V klidu pokračovala v odemykání jejích dveří a já se snažil začít konverzaci. „Já se dneska nastěhoval“ Pořád se jen usmívala. „Já jsem Niall“ Nastavil jsem k ní ruku. Ona jí stiskla drobnou ručkou a ve mně se něco pohnulo. Podívala se na cedulku visící na jejích dveřích. „Mischel? Pěkné jméno“ „Thanks“ opět naznačila ústy a sklopila hlavu. Viděl jsem jak se červená. „Hele, Mischel, nezašla bys se mnou na chvíli ven?“ Zakývala hlavou na znamení souhlasu a vběhla do bytu. Přinesla mi ven ukázat vodítko na psa. „To nevadí, skočíme s ním do parku“ usmál jsem se. Ona zamlaskala a k nám přiběhla hora chlupů. Tuším, že to byla kolie. Připnula psa a vyrazili jsme.  Celou tu dobu až do parku jsme šli v tichosti. Nebylo to trapné ticho, ale i tak mě něco nutilo mluvit. Když jsme došli do parku, začal jsem rozhovor. „Ty, Misch… Nevadí, když ti tak budu říkat?“ Zavrtěla hlavou a  usmála se. „Tak, všimnul jsem si že, nejsi moc výřečná“ Trochu posmutněla. „To nevadí, já jen… Ty nemůžeš mluvit, nebo…?“ Zeptal jsem se opatrně. Několikrát otevřela pusu, jakoby chtěla něco říct, na poslední chvíli si to vždy rozmyslela a pusu zas zavřela. Vytáhla z kapsy mobil a něco chvilku ťukala na dotykovém displeji. Potom mi telefon podala. „Jsem němá“ přečetl jsem nahlas. Netuším, jak dlouho trvalo, než jsem význam těch pár slov vstřebal. „A… Aha, promiň, to je mi líto“ Ona nad tím jen pokrčila rameny, mávla drobnou ručkou a vzala si mobil zpět k sobě. „Odkdy?“ zeptal jsem se nesměle. Ona začala zběsile rozhazovat rukama a gestikulovat. Ruce jsem jí musel chytit a včas jí zarazit. „Promiň, ale já neumím znakovou řeč“ Trochu se zarazila a usmála. Naznačila, že houpe dítě na rukách. „Už od mala? A kolik ti vlastně je?“ Nejdřív ukázala všechny prsty (10) a pak na jedné pět prstů a na druhé dva (7). „Sedmnáct? Páni, to vypadáš na víc“ zase se začervenala a já se nad tím musel zasmát. Nedalo mi to. „Mischel, ty mě znáš?“ zeptal jsem se. Ona jemně zakývala hlavou a dala si zavřenou pěst před pusu. „Jo zpěvák“ usmál jsem se. Také se usmála. Jeden prst zdvihla do výšky a druhým napřaženým ukazováčkem ukázala do dáli. „Jo, jsme ‘ jeden směr ’. Posloucháš naše písničky?” Zakývala hlavou. “Jaké máš nejraději?” Trochu se zasmála a mě nedošlo, že bude muset každý název pracně naznačit. 

Komentáře prosím :)) Ann_x