Gotta Be You - 5.část

Vzbudila jsem se kolem desáté. A hned vzpomněla na včerejší sen. Jen jsem popotáhla nosem a šla hned do koupelny, připravit se na dnešek. Nalíčila jsem se, učesala a vyžehlila vlasy a nechala je volně zpuštěné kolem ramen. Oblékla jsem si černé legíny, dneska nebyla taková zima, tílko a mikinu bez zipu s americkou vlajkou. K tomu červené converse boty a vyrazila se nasnídat. Dala jsem si jen jablko, protože co nevidět budeme v restauraci a já nemám ráda, když nechám zbytky. Rodiče už odjeli a tak jsem zamkla dům a mobil i klíče jsem hodila do kapsy v mikině, kam jsem si taky schovala své ruce a část peněz, co mi tady naši nechali na ty tři dny. Vrazila jsem svižným krokem do kavárny. Už z dálky jsem viděla jeho kudrnaté vlásky, vyčuhující z kapuce. Snažil být se tak nenápadný.  Vběhla jsem dovnitř, letmo ho pozdravila a stoupla si do řady. Objednala jsem si vanilkové Latté a i s mým nápojem jsem si sedla k němu. „Možná se snažíš být nenápadný, ale já tě poznala už od popelnice, co je nejmíň sto metrů odtud. A to jsi ještě za sklem.“ Trochu jsem se culila. Zvedl hlavu a usmál se. „Jen se směj, až mě ale poznají faninky, to se takhle culit nebudeš“ vypláznul na mě jazyk. „Tak kam bys dneska chtěl jít? Do kina ti už nejdu, takový stres jako včera bych už nepřežila!“ „Ty si se bála?“ hodil na mě nechápavý pohled. „No a? Nevíš snad, že já jsem čestné děvče?“ Zatvářila jsem se hrozně vážně. „Ó, tak to pardon madam. Ne, nevím, kam bychom mohli jít. Šel bych se jednoduše projít, třeba něco vymyslíme“ Kývla jsem, vstali jsme a vydali se rušnými ulicemi k parku. Tam jsme si sedli na lavičku „Roxy, co měla včera znamenat ta zpráva? Vyděsila si mě“ Zadíval se mi do očí a já se začervenala. Zastrčil proužek mých vlasů za ucho. Při jeho doteku se okamžitě dostavili motýlci v břiše. „No, víš… Ale to nic, nech to být“ mávla jsem nad tím rukou„Nenechám to být, musela si mít přeci důvod ne?!“ „Měla jsem zlý sen a potřebovala jsem se ujistit…“ při vzpomínce na to, jak nás vlna pohltila a navěky oddělila, mi zase vehnala smutek do tváře. Harry to poznal a objal mě. Jeho pevné, teplé a láskyplné objetí bylo přesně to, co jsem potřebovala. Nic neříkal a ani nechtěl, abych mou myšlenku dokončila. Pravý přítel. Už za tak krátkou dobu se mi Harry stal něčím, bez čeho si nedokážu představit život. Jeho krásné oči, milý úsměv, dolíčky, vtipy, dvojsmyslné narážky. A k tomu si našel cestu i do mého srdce, kam se už dlouho nikdo nedostal. Nikdy jsem ke klukovi necítila něco tak silného. „Ach Harry, kdyby si jen tušil...“ Proběhlo mi hlavou. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale já nechtěla, aby tento okamžik skončil. No, po chvíli se odtáhnul a podíval se mi do tváře. Uměle jsem se usmála. „Jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě. Zakývala jsem a setřela jsem slzy, co se mi automaticky spustily po tváři. Jedna tam zůstala. Tu ochotně utřel on. Opět se kůže jeho ruky dotkla té mé a motýlci se nekontrolovatelně rozechvěli. Nedívala jsem se mu do očí, bála jsem se, že bych udělala něco, čeho bych do smrti litovala. „Máš hlad, nebo bys radši ještě seděla.“ „Šla bych na jídlo, moc jsem toho ráno nesnědla…“ Zvedla jsem se a potom jsem mu podala ruce, abych pomohla vstát i jemu. One mé ruce nepustil, silněji je stisknul a jen prohodil „Slib mi prosím, že mi ten sen jednou dovyprávíš“ Usmála jsem se na něj a souhlasila. Ruce mi pustil a vydali jsme se do jedné malé restaurace blízko parku. Bylo tak příjemné teplo a přítmí, nikdo tu nebyl. 


Vidím aktivitu na mých stránkách, ale bez komentářů nevím, co na příběh říkáte :/. Takže komentujte, ať vím, jestli má smysl přidávat další :))
 Ann xx